.jpg)
Terapeut vstupuje do vztahu a jeho intimity kontrolovaně, za plného vědomí obou stran.
Když si vypůjčíme sportovní příklad, takový vztah může trochu připomínat tenisový zápas.
Partneři přicházejí většinou s tím, že buď umí jen smeče, nebo vlastně vůbec techniku
nezvládají, někdy chybí fyzička, někdy nemají už žádný míček, se kterým by si mohli
pinkat a někdy už jsou čáry hřiště natolik smazané, že ani není jasné, kde se vůbec hraje.
Terapeut (v našem případě rozhodčí a trenér v jedné osobě) dbá na to, aby se oba
partneři začali chovat fér. To, co vypadá jako divoká tenisová výměna se samými smeči a
mnoha outy, se během terapie najednou vrací zpět do mantinelů hřiště.
Můžeme si to představit tak, že každý smeč je na síti terapeutem zachycen a pak teprve pěkně nahrán protistraně. Míček už nevylítne nikam daleko, ale ani druhého netrefí přímo do obličeje - je jinak zpracován.
Oba partneři se učí novým technikám a dozvídají se spoustu nového o svém herním stylu. Postupně už tak zběsile nestřílejí a začínají být schopni si nahrát sami.
A hra je zase začne bavit.
To vše ovšem platí za předpokladu, že si partneři přišli zahrát tenis - tedy chtějí spolu být
ve vztahu. A to bohužel občas (i překvapivě) nebývá realita párů, kteří do terapie vstupují.