+420 602 735 215

Skype: Dominika Čechová

Palác YMCA

Na Poříčí 1041/12, 110 00

Praha-Nové Město, Czechia

Bankovní spojení: 107-722 970 02 77/0100

  • Facebook
  • Instagram

©2018 by Counseling.cz

  • Dominika Čechová, M.A.

Jak do terapie vstupuje Matka

Pokud jste se tu ocitli poprvé, doporučuji, abyste se podívali na začátek seriálu zde.

Na příkladu Křížové cesty rozvíjím podobnosti s naším životem a s psychoterapeutickým procesem.


4. zastavení - Pán Ježíš potkává svou Matku


Setkání s matkou u mých klientů nastává ve dvou rovinách. Klienti, kteří jsou výrazně mladší než já, mě vyhledávají proto, že jejich vztah s matkou je nějakým způsobem narušený a u mě hledají určitou korektivní zkušenost. Klienti ve čtvrté nebo páté dekádě věku, již “odpoutaní” od rodičů se k matce vrací v momentech, kdy u nich dochází k životní krizi.


Před nedávnem jsem ukončila spolupráci s klientkou, která ke mně chodila s přestávkami tři roky (celkem asi 35 sezení). Na začátku byl její vztah k matce velmi chladný. Spolupráci jsme začínaly v okamžiku, kdy její matku opustil její druh (nevlastní otec klientky) a klientka měla poměr se ženatým mužem. Svou matku tehdy nemohla vystát, omezovala s ní kontakt, jakýkoliv pokus o vztah ze strany matky byl okamžitě klientkou odsouzen.

Začaly jsme od píky: intenzivně jsme pracovaly s pocitem její vlastní hodnoty.


Na společné cestě nás čekalo mnoho úskalí - ať už zvládnutí prvotní bolesti, se kterou klientka přicházela nebo setkávání se se stínem ve formě využívajících vztahů, plných sadomasichistického sexu, ke kterým měla klientka blízko. I když to pro mě nebyla lehká témata, myslím, že (za výrazné supervizní pomoci) jsem dokázala být klientce "dostatečně dobrou matkou”, která jí poskytovala porozumění i empatii.


Čím více byla klientka spokojená sama se sebou, tím více tolerance nacházela pro svou opravdovou matku a na posledním sezení líčila, jak jsou si vlastně hodně podobné a kolik toho mají společného. Pro mě to byl důkaz osamostatnění se od matky a následného opětovného navázání proměněného, již dospělého vztahu. K tomu patřilo paralelní odpoutání se ode mě a vykročení do života bez (terapeutické) opory.


Pro mě to bylo zajímavé i tím, že to přišlo v období, kdy se ze mě stala skutečná matka skutečné dcery.



5. zastavení - Šimon Kyrenský pomáhá Pánu Ježíši nést kříž


Páté zastavení mě přivádí k otázce, jakou podporu mají mí klienti u svých blízkých?

Původně jsem žila v domnění, že Šimon byl jedním z apoštolů, Kristových blízkých. Přišlo mi logické, že to byl on, kdo mu s křížem ochotně pomáhal. Byla jsem však při studiu Bible překvapena, že Šimon byl rolník, vracející se z pole. Byl vojáky přinucen, aby za Krista kříž nesl - žádný z Kristových následovníků a jeho blízkých mu nepomohl.


V terapii jsem měla dvě slečny (obě cca 25 let), které pocházely ze silně věřících katolických rodin. U obou byl příběh velmi podobný - jejich rodiče byli silně věřící, aktivní katolíci, kteří se velmi angažovali v církevním životě. Rodiče jedné klientky dokonce adoptovali malé dítě, aby dokázali svou křesťanskou lásku. Nicméně v obou případech klientky líčily, jak náročné bylo vyrůstání v takové rodině, kde se “křesťanská láska” stala pouze divadelním představením pro ostatní členy společenství, ale v rodině panovala agrese (otevřená i mlčící), neporozumění a téměř mocenský boj. Klientky musely najít někoho cizího, kdo jim měl pomoc jejich kříž nést. Je to takový paradox: čím jsou si lidé blíž, tím víc si dokážou ublížit a na kříž si naložit.


6. zastavení - Veronika podává Pánu Ježíši roušku


V Bibli nemá toto zastavení oporu a přesto je součástí tradiční Křížové cesty. Veronika podává Kristovi ručník, aby do něj utřel pot a slzy z namáhavé cesty.


Tento obraz mi v terapii připomíná poskytování zpětné vazby a reflektování klientových pocitů. Připadá mi symbolické, že i v křížové cestě se potkávají mužský a ženský prvek - muž, který hrdinně nese svůj úděl, i když už je de facto “na kolenou” a žena, která se do něj empaticky vciťuje. Bolest označuje a pojmenovává, čímž poskytuje úlevu.


S muži během konzultací často pociťuji něco podobného. Když ke mně přichází, jsou v nouzi. Málokterý si však dovolí své emoce “pustit” - vybavuji si pouze jednoho klienta, který byl schopen se na prvním sezení rozplakat z rozpadu svého vztahu. Ostatní sice líčí své strasti, ale jsou od nich často jakoby odpoutáni. K emocím se dostaneme až po mém reflektování toho, co u klienta vidím. Tím jejich emoci jakoby “obtisknu”. Až poté, když ji klient “spatří” je schopen s ní pracovat.


Zajímavě takto spolupracuji (cca 20 sezení) s homosexuálním klientem. Ten mě vyhledal po operaci žaludku. Jeho emoce se objevovaly pouze v somatických symptomech - bolel ho žaludek, měl problémy s trávením, v nízkém věku se mu extrémě kazily zuby, měl vyhřezlé plotýnky, kýlu a vysoký tlak. Až když jsme pomocí přísloví a rčení začali nacházet souvislosti mezi jeho zdravotními potížemi a psychikou (co nemůže strávit, čeho má plné zuby, čeho si příliš naložil atp.), začal si uvědomovat, že má emoce.


Když pak byly “obtištěné”, začal s nimi pracovat - uvědomoval si nedostatky v partnerském vztahu, problematické mužské figury v rodině atp…. A začal ke svému životu a své spokojenosti přistupovat zodpovědně a aktivně.


Pokračování zde.