Velikonoce IV: Jak je to s obnažením v terapii?

Velikonoce nabízí mnoho témat k zamyšlení. A protože Křížová cesta je rozsáhlý symbol, nabízím Vám pohled na něj z úhlu svého povolání...Seriál začíná zde.

7. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem podruhé

Padání pod křížem se v Bibli nepopisuje a je proto zajímavé, že i přesto se třikrát dostalo do tradičního zobrazování křížové cesty. Představuji si, že zobrazení navzdory Bibli odráží zásadní “nedokonalost” lidského druhu, který pod svým břemenem často padá a nenachází sílu pokračovat dál. Vidět, že i Ježíš svůj úděl asi nesl těžko a pravděpodobně padal pod svým křížem by mělo jeho následovníky podpořit v tom, že se nemají vzdávat a mají dál pokračovat na své cestě.

V terapii se padání pod křížem projevuje dlouhými pauzami mezi sezeními, nebo přímo opuštěním spolupráce. Objevují se ale i jiné obrany proti dalšímu pokračování procesu - je jím často naopak navozování zdání, že už je vlastně vše v pořádku, že není o čem mluvit, že se nic neděje. Kříž “jakoby” zmizí. Ale je to jen zdání, pokud se člověk postaví na nohy, vojáci mu kříž opět naloží. Ten ztěžkne, ale je potřeba nést ho dál.

8. zastavení - Pán Ježíš napomíná plačící ženy

Během sezení s klienty se setkávám s dlouhými pasážemi vyprávění o tom, jak něco provedl ten či onen příbuzný, jak je mu ho/jí líto atp. Když se pak snažím vrátit řeč zpět ke klientovi, cítím, jak si nechtějí připustit, že to, co se jich emočně dotýká, se týká jich samotných. Že to není jen pozorované neštěstí, nad čím smutní, ale že je to neštěstí jich samých. I když to tak na první pohled nevypadá.

I Ježíš nabádal ženy, ať netruchlí nad ním, ale nad sebou a svými dětmi. Vrací tedy emoce tam, kam skutečně patří - k tomu, kdo je zažívá.

Být schopen přiznat své emoce a skutečně si je “přivlastnit” považuji za důležitý milník cesty k sobě. Přijetí toho, že když mě něco dojme/dostane/naštve, nějak to se mnou souvisí. Ať už se to dotkne mé konečnosti (při ztrátě někoho blízkého), nebo třeba mé agrese (při hádce dvou lidí v tramvaji), pomáhá mi to být daleko víc tolerantní v mezilidských vztazích.

I Ježíš nabádal ženy, ať netruchlí nad ním, ale nad sebou a svými dětmi. Foto: Fine Art America

9. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem potřetí

Fakt, že se padání pod křížem třikrát opakuje si spojuji s celkovou délkou cesty poznávání svého bytostného já, která je celoživotní. Ve vlastní sebezkušenosti jsem došla k tomu, že se mi opakuje několik témat, která se v životě vždy vynoří “maskovaně”. Nakonec docházím k tomu, že se ale opět týkají nějakého, už známého vnitřního nastavení - je to pohyb po spirále.

Opakované setkávání se se stínem mě upozorňuje na to, že ještě není hotovo, že je stále co zkoumat a na co přicházet.

I přesto se ve mně většinou nastartují pocity vyčerpání, naštvání, bezmoci, že stále řeším to samé, že se z toho nemůžu dostat. Ale nakonec si většinou uvědomím, že jsem se „přeci jen o kousek posunula“, i když to vypadá, že jsem opět “na kolenou”.

10. zastavení - Pán Ježíš zbaven roucha

Zbavení roucha je počátek vyvrcholení celého procesu.

Být nahý poutá pozornost, zraňuje, ale také je nesmírně svobodné.

Zejména důležité mi to připadá ve skupinové práci, kdy je odhalení přítomno mnoho jiných lidí, i když svůj význam má i odhalení před analytikem v individuálním procesu. Odhalení v terapii zintenzivňuje některé pocity - stud, nepatřičnost, jinakost i nepřijatelnost. Dává však možnost k tomu, aby došlo ke “korektivní zkušenosti”. Klient má možnost zažít, že i přes svou nedokonalost je terapeutem přijímán a terapeutický vztah je možná paradoxně posílen. S vědomím přijetí pak klient vyráží ven do světa, který už působí jinak.

Pokračování zde.