.jpg)
S novinářkou Veronikou Vlachovou jsem si povídala o traumatech, která si přenášíme z předchozích generací i na své děti. Článek, který posléze vyšel v časopise Žena a život si můžete najít v galerii. Zde předkládám plné znění otázek pro zvídavé čtenáře. Příjemné bádání!
VV: V jaké formě se transgenerační traumata, strachy nebo „nevyřešené“ záležitosti přenáší do dalších generací? Je to výchovou? Chováním? Atmosférou v rodině atp.?
DČ: Transgenerační přenos je nevědomý proces, který je aktivován spíše prožitky a tím, co je pro rodinu důležité, ale např. i tím o čem se v rodině mlčí: co je tabuizováno.
Transgenerační traumata se mohou ukazovat různými způsoby. Někdy jsou poměrně okatá: např. klientka, která přichází do praxe, s tím, že byla s vědomím vlastní matky zneužita starším rodinným přítelem. Po několika sezeních se zjistí, že i její matka byla za podobných okolností zneužita. Generační řetězení se pouze o krok posunulo - a další matka neochránila svou dceru.
Přenos může být ale i skrytější. Např. v rodině, kde bylo před několika generacemi odložené nemanželské dítě se rodí čím dál méně dětí.
V poslední generaci se pak objeví u jediného dítěte homosexualita, která dalšího potomka a tedy riziko dalšího "rodičovského selhání" v podstatě vyloučí. Jiný případ může být osud dítěte, které se narodilo jako “náhrada" po zemřelém dítěti a nese třeba i jeho jméno.
Dá se vyjmenovat pár zásadních transgeneračních záležitostí, které se nejčastěji přenáší?
Pro každou rodinu i každého jedince bude přenos jiný. Nicméně pokud se v rodině objevují věci nečekané, příbuzní spolu dlouhodobě nejsou ve styku, v rodině se objevují tragická úmrtí, příp. nastávají problémy s reprodukcí, dá se uvažovat o tom, že negativně působí dědictví předků. Je pak na každém jedinci, jak se k takovému odkazu postaví a jak si dědictví do svého života přebere.
V souvislosti s přenášením na další generaci mluvíme často s negativní konotací, ale může se tímto způsobem přenášet i něco pozitivního? A co nejčastěji? Ano, typickým kladným přenosem může být "talent" . Ať už umělecký nebo řemeslný - v některých rodinách se "dědí" z generace na generaci. V některých ale naopak vůbec: úspěšný herec má syna, které se předávkuje atp. I zde platí, že je na každém z nás, jak dědictví předků pojmeme. Máme volbu zda v odkazu pokračovat, a využít zkušeností nabytých předchozími generacemi nebo se "odrodit" do svého příběhu a svou cestu si “prošlapat” nanovo.
Jak na sobě poznáme, že jsme jen pokračovatelem nějaké nepříjemné aféry, zážitku atp. vtělené do našeho života? Existují nějaké způsoby, které si člověk může udělat doma sám, případně kdy vyhledat odborníka?
Pokud máme dlouhodobě pocit, že se náš život neubírá pro nás správným směrem- i když pro to děláme maximum, je na čase vyhledat odborníka. Pokud se v našem osobním životním příběhu (nebo v příbězích matčina nebo otcova rodu) objevuje násilí, duševní onemocnění, nadužívání omamných látek (zejména alkoholu), je známý nějaký zásadní rozkol mezi příslušníky rodiny, nebo došlo k úmrtím za tragických okolností, je dobré se rodové historii věnovat. Ke zkoumání není potřeba klasická genealogie se všemi faktografickými údaji, cílem je udělat si obrázek o rodových liniích z hlediska vztahů.
Zajímavé jsou okolnosti narození dané osoby, okolnosti seznámení rodičů, vztahy v původních rodičovských rodech, pořadí ve kterém se zkoumané osoby narodily, významné nebo chronické nemoci, které se v rodech vyskytovaly, na co předci zemřeli.
Dále je zajímavé sledovat jakékoliv anomálie - neplodnosti, tragédie, bílá místa o kterých se nemluví, černé ovce, se kterými se nemluví, nemanželské děti atp.
Kdy otevírání těchto transgeneračních traumat není vhodně a proč?
Otevírání negativně působících transgeneračních témat se dá přirovnat nalezení kostlivce ve skříni. Na začátku to člověka strašně vyleká a je dobré v takové chvíli nebýt sám. Ideální je mít podporu od svých blízkých, ale ještě lepší je nezávislý terapeut. Ten totiž skutečně není "namočený" do rodinného příběhu a dokáže být oporou i tehdy, kdy ostatní členové rodu mohou na staro-nová zjištění velmi citlivě a nepředvídatelně reagovat.
Výsledkem takového procesu by ale mělo být především uzavření starého příběhu, případně odpuštění a pochopení pro životy předků, které se mohly ubírat nepochopitelnými cestami. V ideálním případě se pak pomyslný “kostlivec” důstojně pohřbí a jeho hrob se zakryje náhrobním kamenem, který neumožní “prosakování” do našich životů. Takový proces je samozřejmě psychicky náročný, ale i velmi obohacující a v neposlední řadě i úlevný.
Jakými metodami či otázkami se dá tento transgenerační problém zastavit? A jak dlouho to může trvat, než se to překoná? Návod na překonání transgenerační tématiky je ukryt v mnoha pohádkách. Je to jako překonávat letité prokletí - hodně jinochů si na tom vylámalo zuby, někteří přišli o život, jiní hrůzou zkameněli. Ale nakonec se přeci najde odvážný člověk, který se vydá na cestu [sebepoznání], utká se se všemi překážkami (draci, saně, ježibaby/ potraty, úmrtí, chronické nemoci) a za podpory láskyplných průvodců (babky kořenářky, moudří dědečci, mluvící zvířata/ terapeuti) rozluští hádanku a dlouho zakleté předky vysvobodí…Krásně je tato tematika zpracována např. v pohádce Sedmero krkavců.