.jpg)
V dubnovém časopise Glanc vyšel článek od Veroniky Vlachové o trpělivosti. Pro Vás odemykám plně znění odpovědí:
VV: Jak se trpělivost člověka vlastně podle Tebe definuje? Podle čeho si sami na sobě můžeme ověřit, jak moc trpěliví jsme?
DČ: Trpělivost vychází ze stejného slovního základu jako u/trpení a je to velmi trefné. Trpělivost je možné definovat jako výsledek mnoha malých utrpení, která jsme museli překonat, abychom se dobrali k výsledku, jaký potřebujeme. Co je ale na trpělivosti kouzelné, že v sobě skýtá naději. Pokud bychom totiž pouze trpěli a pomyslnou třešničku na dortu nezískali, jednalo by se o čiré utrpení. Ale protože to dobře dopadlo, naše trpění bylo smysluplné, můžeme se ocenit za to, že jsme skutečně trpěliví.
Naopak být netrpělivý znamená, že nesnesu bolest, která se během procesu “trpení” objevuje ("chvíli strpení prosím"…). Netrpělivost se tak může stát zdrojem nesmírné kreativity, která člověka posune z bodu A do bodu B rychleji a oklikou - bezbolestně. Ne vždy je to však výhodou, protože některé věci se prostě uspěchat nedají: např. jak nebezpečná může být pro svůj plod netrpělivá nastávající maminka...
VV: Rozlišuje se „trpělivost sami se sebou“, „trpělivost s dětmi“ nebo „trpělivost s partnerem“? A jak se tyto dovednosti od sebe liší?
DČ: Z mého pohledu zůstává povaha ne/trpělivosti stejná, ale je pravda, že dítě nebo partner dokáží naší ne/trpělivost otestovat velmi rychle. Netrpělivost sami se sebou léta zakoušíme a vyvineme si různé strategie, jak s ní nakládat (popřít problém, zlehčit ho, uklidnit se tím, že zítra to bude jiné atp.). Děti a partneři však naší trpělivosti nastavují silné zrcadlo.
U dětí jde zejména o to, jaká máme nastavená očekávání. Pokud k tříletému dítěti přistupuji jako k dospělému a ono ihned nezareaguje na mojí prosbu, aby se obléklo, trpělivost rychle končí. Ale je to problém na mé straně - aplikuji sice pěkné pravidlo, používám slovíčko prosím, ale neuvědomuji si, že je to na nesprávném místě a v nesprávný moment. Tříleté dítě prostě nevnímá čas stejně jako dospělý, nejednáme jako rovný s rovným. Bolest, která s tímto zjištěním souvisí je enormní: je totiž zjevné, že situace ode mě vyžaduje změnu, jiný přístup a to je obtížné. Tzn. člověk se chce z tohoto utrpení rychle dostat - stane se netrpělivým a zvýší na dítě tlak, případně ventiluje vnitřní přetlak formou zvýšení hlasu případně i fyzickou agresí (forma uvolnění vlastního vnitřního napětí). Trpělivost by naopak znamenala, že v klidu a s respektem k odlišnostem malého dítěte několikrát prosbu zopakuji a pak mu nakonec s oblékáním pomůžu. To ale do našich uspěchaných životních stylů často nezapadá. Naše trpělivost je šponovaná na hranici možností.
Trpělivost s partnerem je často posunuta do smyslu “kolik toho ještě musím od něj/ní vydržet”. Z mé terapeutické zkušenosti vidím ve vztazích častěji vzorec čistého utrpení než trpělivosti - tzn. že ten, kdo se zaštiťuje trpělivostí ve skutečnosti prostě jen trpí a neuvědomuje si, že prostě jeho snaha není a možná ani nebude korunována odměnou ve formě zlepšení vztahu. Chybí tam ta naděje. Pak je to spíše otázka na hranice - co ještě si nechám od druhého líbit? Jak jsem si vědom/a své vlastní hodnoty? Co (skrytě, nevědomě) získávám z toho, že ve vztahu trpím? Atp.
VV: Dá se podle nějakých indícií u člověka odhadnout, jak moc bude v určitých segmentech a situacích trpělivý?
DČ: Pokud je člověk trpělivý, dá se předpokládat, že mu to půjde v mnoha situacích obdobně dobře, ale může také mít několik svých spouštěčů, kdy má tendencí spíš “bouchat”. Předvídání trpělivosti je složité, protože překonávat překážku nebo čelit frustraci je momentální výzva, která je podmíněna tím, jak se člověk dobře vyspal, jaký měl den v práci, nebo jak úspěšnou schůzku má právě za sebou.
Nicméně u lidí, kteří jsou mistry ve svém oboru, u lidí, kteří pracují v pomáhajících profesích, u těch, kteří žijí v dlouhodobém kvalitním vztahu aj. lze předpokládat vysokou míru trpělivosti. Dokáží totiž odložit rychlý zisk ve prospěch delšího časového horizontu. Lépe se soustředí, pracují cílevědomě, jsou zdravější - lépe ovládají svoje emoce a optimisticky čelí životním překážkám.
Netrpěliví lidé jsou popudliví, své emoce nemají pod kontrolou, což je dostává do obtížných společenských situací. Častěji budou zneužívat omamné látky, nevycházet s penězi a propadat se do spirály dalších problémů, které se jim jen těžko bude dařit překonávat.
VV: Jak podle Tebe znovu naleznout trpělivost, která by nám obohacovala život? Prosím o konkrétní tipy nebo cvičení.
DČ:
Cvičení odložené slasti. Vyberte si něco dobrého, co byste si rádi dali a co příliš nepodléhá zkáze (např. čokoládový bonbón, kus salámu atp.) a nastavte si okamžik, kdy máte dovoleno ho sníst. Pokud jste hodně netrpěliví, zkuste třeba za hodinu, pokud máte odvahu, zkuste třeba za 24h. Celou dobu mějte objekt pokud možno před očima a pozorujte, co s Vámi odložení prožitku dělá. Cítíte bolest, když věc nemůžete mít a doslova se Vám na ní sbíhají sliny? Je to bolest v hlavě nebo spíš jinde po těle? Co přesně cítíte? Jak se situace proměňuje v čase? A jak se cítíte poté, co pamlsek sníte? Pozorujte, jak odlišně se budete cítit, pokud věc sníte před uplynutím zadaného termínu a jak v případě, že jste úkol zvládl/a.
Pěstujte. Příroda nám krásně ukazuje, jak je důležité být trpěliví - trpělivost přeci růže přináší. Vysaďte si na jaře rajčata a pozorujte, jak rostou. Podaří se Vám je dopěstovat do doby, kdy vydají své plody? Pokud ne, kdy jste přestali? Jak jste se cítili? Začnete ještě znovu? Co jste cítili, když jste vlastnoručně vypěstované rajče ochutnali?
Užijte si frontu. Místo toho, abyste příště zažívali nepříjemné pocity hned jak vejdete na poštu, nebo do obchodu, zkuste se vyladit na to, jak příjemně lze čekání ve frontě strávit. Zkuste si představit kolik získáváte času na to být sám se sebou, zastavit se v uspěchaném dni a srovnat si myšlenky. Zkuste si prohlédnout lidi kolem sebe a představit si, jak jste na tom lépe než ti, kteří svou frustraci a naštvání nedokážou ovládnout. Vnímejte jak rozdílně plyne čas pokud se vyladíte pozitivně, nebo pokud neuroticky sledujete každých 15 vteřin hodiny. Vnímejte, co se Vám děje v těle. Vnímejte svou tělesnou teplotu, napětí svalů a pomalu povolujte ty, které jsou zaťaté. Zhluboka dýchejte.